(Na)vždy si tu stál
a jemne sa ma dotýkal.

Vtedy, keď naše prsty zostali zjednotené
v nerozpletenom zovretí...

Na deke pod stromom  
moja nežná dlaň
hladila tvoj obličaj...

Teraz však pri mojom dotyku,
dotyku nezmenenom ba predsa inom,  
odvraciaš tvár.

Strácala by som sa
v myšlienkach na teba...
Keby *** nebol čas, od času svetových odlišností
tak krutý.  

A napokon, keď sa tvoja ruka vytratí
ako posledný vánok zo zeme...
Napokon zostanú *** rozorvané objatia.

Pletu ti věneček v klíně
v horách pod modrou oblohou,
již křižují mraky líně,
a kde lidé na nás nemohou.

Pletu ti věneček na prsou
na mechu v zeleném lese,
prsty mé ženou se za krásou,
co pod víčky plaše se třese.

Típli to, co připomínalo barvu
a šli dovnitř, aby normalizovali šeď.

Báli se, aby od toho nechytla jejich jediná vlajka.

Doteď je svrbí prsty.