Padal jsem podzemní přírodou
do mrznoucích niter
kde nikdo nebyl,

alejí rtuťových výbojek
spěchal jsem naproti
černému nebi.

"Zvířata zalezla dovnitř
a zvířata vylezla ven,
vsaje krev kámen dřív
než nůžky ohlásí den?"

Spěchal jsem podzimní přírodou
do města mlh
kde nikdo z vás nebyl,

zástupy jiter řinčely
po osmé
a po sté se skrývaly hřeby.

"Mumie zalezlá uvnitř,
mumie žene mě ven,
pomalí ptáci na kostkách
a mezitím tuhnoucí krém."

Hledal jsem pobřežní cestu
v inverzi jitra
kde jako bych nebyl,

s duší a bez duše
křižoval město
zdarma jak úplný debil.

Vyběhli mufloni z lesa ven,
šli po chodníku na přechod

to nemohl být sen, Dano
ten den byl tenkrát bez nehod

mufloni běželi z brány ven,
jen tak, aby se neřeklo,
běželi běželi v krásný den;
potom jsem šel na pivo.

Ale koho to zajímá,
když jste všichni v prdeli.

Kdybyste tam byli vy,
doufám, že by vás přejeli.

Běžela zvířata krásná jak den,
šla na hadovku posedět;
Co kdybys tam byla ty?
Mohla ses to dozvědět.

Kdybyste tam byli vy
a všechny vaše důvody,
mufloni a mufloni,
zkurvení.

Cihlové stínadlo, divan bez prachu
Výhybky prskavců chutnají zle
Hne sumcem, vylíže střídavě bráchu
Semena s holbou na výkladním skle

Páry a mrdiny končí pod voly
Nad hrstí úliteb vítězné gesto
Stříbrné příbory v podpraží hulí
Za bradou dřímá horoucí těsto

Proč běží sádla na získané body
Proč běží pro kádry, ze kterých jebe
Pásovec zas dal hlavičku do tmy
Pár krysek sladí sžíravě sebe

Vítr si za tmy hraje s listy stromů,
kde ve zlato se tma otáčí
a peklo se mazlí s lidma domů,
kde samota líbá na oči.

S bodáky jehličí měsíc splývá
a podlaha pálí jako led,
do průrev střechy souhvězdí zpívá.
Taky můžeš jít spát naposled.

Kocour na uhel černý nocí hoří
a mrtvé maso by rád k ránu sněd
a nachové plachty z odplutých moří
se pnou vstříc pevnině smrti na dohled.

Vítr za tmy si hraje s vlasy stromů
a displeje ve tmě zazáří,
nebe se stáhlo do stínu lomů.
Chceš škrábat sny na bílém polštáři?

Za plotem v zahradě pár bývalých přátel
plameny k nebi šlehá

Západní slunce nad hrází
si do korun stromů sedá

Po břehu korzující dívka s harfou
a větrem zčeřená hladina s kameny a trávou.
Holá alej s pahýly.
Zastav se na chvíli.

Džungle v zámeckém parku
a jaro za oknem léčebny, z které se už nevrátíš, babi.

V suterénu dech vlhkých zdí a torza laviček v parku.

Lítost se právě probouzí,
minulost ukládá k spánku.

Tajný kód loňského léta
láska se z kůže jako had svléká
proklouzla oknem
a syčí pod koly

odpusť mi, lásko,
ať jsi kdekoli.

Všechno je projasněné,
už nejsou žádné temné kouty.

Nikdo už nad ničím
hlavou nezakroutí.

Vše projasněné je
jak nebe, než se zšeří.

Bez klik fantazie
jsou nástrahy příšeří.

Do světa pohádek
poletí nazpátek

stíny bez páteří.

Všechno nelidské
nás vzdaluje od lidí.

Slepý vidí tmu
kterou jiní nevidí.

Herec po paměti
hledá lano se sponou.

Prodáme polštářky ostnů za železnou oponou.

Za ochozy mrakodrapů
    účetní závěrky

A za městem mrtvé listí
  a kameny rozmístěné
     ve věčně se vracející trávě

Všechno je tak jednoduchý, kdyby to někdo pochopil.