Žiju v zemi, kde se ty nejhorší věci zametaj pod koberec.

Na hřejivé vlně slyším kroky s hedvábnou kůží

jak objednávaj panáky pro svůj další smích.

Až se tu noc začne krátit
a živí budou přibývat
necháme doma, co nejde vrátit
a půjdem se v noci milovat.

Dech z ledu a kamenů
s morénou probdělých snů
roztaje v plamenech
uvnitř Tvých rtů.

Ať už jsem, kdo jsem, co já vím,

Víš, že nikomu na světě
                 nepřála bych být tak sám
Přesto všichni jsme sami
                 a jsme tady spolu

A housle hrají nám
                 do rytmu kroků
A doprovázeny
                 vlastním bitím srdce

Zanikají tóny ve vlastní hloubce.

Nejkřehčí věci jsou ty s vůní všedního dne a modrou oblohou
nejkřehčí věci jsou ty, které už nikdy nebudou

něco zkřivilo hrany všemu, co mělo tvar
tomu, co stojí blíž i opodál

před zrcadlem času, kde si všichni hrajou na děti
a kde vrazi viní svoje oběti.

"Stačí ti trocha štěstí
a nikdy nechtěj víc."

Pro to, aby to tak bylo
nedělali nic

Dala si k srdci kostky ledu
a uvnitř toužila po slunci,
v řečišti slov hledá nápovědu
a lásku miluje v posuncích.

"Chce být vážná jako noc
a svítí jako den.
Do pasti její noci
bude den polapen."

Než vzduch sedne na její křídla
a prach svoji šanci vytuší,
někdo objeví její slepená zřídla
a bude ji učit dívat se živým do duší.

Je hezká a chytrá,
ale o co by byla chytřejší,
kdyby nebyla hezká.