"O tom, co stalo se s námi doteď
Od té doby, nevypoví čas -
Čas někdy nejde měřit časem
Ale hloubkou změn v nás,"

To, že už si neklademe
Navzájem otázky tak složité -
Znamená jen tolik, že ty prosté
Stačí zodpovědět rozvitě,

"Z toho, čeho jsme litovali kdys,
Teď umřelo již víc než dost -
Vždyť dospěli jsme v průlom,
Jenž vše proměnil to na radost,"

To, na co vzpomínáme s úsměvy,
Že jednou bolelo za slzy prolité -
Dnes už jen těžko uvěřit,
Jak věci můžou vyznít dvojitě.

Ano, ty poslední tóny,
vždycky ty nejvíce vzad,
to ty si s náma pohrávají,
pro ně jsme lehký jak peříčka..

.. A na vše pozdě je,
přestože sotva padla tma.

Kdo jsou ty tváře, které zůstaly v nás
kdo jsou ty lidi, po kterých slyšíme hlas
v ozvěnách míst, kde byli jsme spolu
v ozvěně místa, kde nikdy nebudou znovu.

Kde jsou ty tváře, po kterých slyšíme hlas
kde jsou ty tváře, které vymaže čas
na fotkách míst, kde nikdy nebudem spolu
na fotce místa, kterou děláme znovu.

Víra se opět kříží
s poznáním
A ještě párkrát
To unesu,
A pak už ne.

Kolikrát větších rozměrů,
Než jsme my,
To může
Dosáhnout?

*Ve skutečném světě,
V tom jediném a opravdovém,
Nechceme slyšet odpovědi,
Chceme jen aby naše otázky
Byly slyšeny a zváženy.