Padal jsem podzemní přírodou
do mrznoucích niter
kde nikdo nebyl,

alejí rtuťových výbojek
spěchal jsem naproti
černému nebi.

"Zvířata zalezla dovnitř
a zvířata vylezla ven,
vsaje krev kámen dřív
než nůžky ohlásí den?"

Spěchal jsem podzimní přírodou
do města mlh
kde nikdo z vás nebyl,

zástupy jiter řinčely
po osmé
a po sté se skrývaly hřeby.

"Mumie zalezlá uvnitř,
mumie žene mě ven,
pomalí ptáci na kostkách
a mezitím tuhnoucí krém."

Hledal jsem pobřežní cestu
v inverzi jitra
kde jako bych nebyl,

s duší a bez duše
křižoval město
zdarma jak úplný debil.

Šest tisíc mil asfaltu a prachu.
Kolik tisíc chlapů vydalo se na tu cestu?
Už dobře poznáš tu hranici strachu,
když blížíš se k proklatýmu městu.

Tam lidi neznaj slitování
a ženský neznaj lásku,
a ty proto nad svítáním
nosíš ocel na opasku.

A tak jedeš dál,
možná najdeš svoje sny.
Seš silnice král,
ale štvou tě pouštní psi.

Snad až si jednou spočineš
na lůžku z kapradin a mechů,
doufám, že pak nalezneš
klid hvězd, co ti poskytujou střechu.