Samota...
Ta slzavá část života
Co nutí Tě tulit se k polštáři...
Když nemá Tě kdo pohladit po tváři
A v srdci Tvém je kráter...
Jak činžák plný osamělých pater
Světla jsou vypnutá
Ach, ta samota!

Tvá postel uvězněna v ledu
Z hlavy do krve prosakují kapky jedu
A v uších zní Ti balady
Tak kde jsi? Snad za devatero horami
A proto se tak vlečeš...
Říkáš: „Už jdu, zlato, tak snad mi neutečeš...“
A mně nezbývá než čekat
Nemá totiž cenu se nad tímhle stavem vztekat
Věc to neuspíší...
Jen zavři oči, zítra Ti bude bližší...